Recenze, rozhovory

Rozhovor s Jaroslavem Duškem

V roce 1995 vyšel v časopisu Tvar rozhovor s tebou - v té době jsi měl za sebou operu La Serra, divadlo Vizita jsi dělal s Alanem Vitoušem, líbilo se ti orientální divadlo, měl jsi soubor svých žáků Studio Čisté radosti... Jak se věci od té doby vyvíjely? Jak ty ses změnil?

Vizitu jsem hrál s Alanem Vitoušem osm nebo devět let. Když Alan odjel do Švýcarska, oslovil jsem Piéra La Šéze, s kterým jsem před tím psal filmový scénář. On je hudebník a studoval jungovskou psychologii. Sliboval jsem si od toho, že by jako odborník na sny a analýzu mohl mé asociace podrobovat přímo před zraky diváků rozborům. Navíc měl ještě jednu výbornou schopnost - přímo na jevišti dokázal stvořit píseň. Takhle jsme hráli asi tři roky. Čekal jsem, že na Vizitu začne chodit méně lidí, že to bude takové výlučnější, ale ono jich kupodivu začalo chodit víc. Pak Pjér udělal ve svém životě jakýsi předěl a vysvětlili jsme si, že za daných okolností nemá smysl pokračovat, neboť by se naše energie spíš nepříjemně křížily. Tou dobou se však už začínal opět vynořovat Martin Zbrožek, s kterým jsem hrával předtím, od roku 1986 do roku 1989, a s kterým tehdy vlastně začala ta zcela improvizovaná Vizita. Chvíli jsme také zkoušeli hrát ve třech s Pjérem a s Martinem, mám pocit, že taky s Alanem a s Martinem... Já se vždycky snažím dávat lidi dohromady a nepředpokládám dostatečně ostražitě, že ti lidé mají poměrně složitá ega, která nemusí jít k sobě příliš ladně. Naráželi jsme na to, že takto kompletní parta moc hrát nemůže, nakonec jsme zase hráli ve dvou - s Martinem, a časem se k nám přidávali muzikanti - Jaromír Honzák, Martin Smolka, René Pařez, jednou za čas s námi začal vystupovat Dan Bárta, něco zpíval, halekal nějaké tóny , občas i česká či cizí slova.

Členové Studia Čisté radosti dostudovali, já sám jsem v roce 2000 přestal učit, neboť dramatické oddělení na konzervatoři skončilo, vytěkalo prostě, skončil pátý ročník a žádný nový se neotevřel... Tím, že studenti přestali být studenty, jaksi zmizel smysl celého Studia, říkal jsem si, že oni teď musejí být sami sebou, aniž bych jim nadměrně pomáhal. Někteří z nich teď hrají ve Vykadle pod názvem divadlo Nátura, ve Mlejně hrají další tři pod názvem divadlo (...), jiní dělají, co můžou.

Za sebou máme operu La Serra a před sebou operu Nagano, 8. dubna bude ve Stavovském divadle premiéra. Je to opera o českých hokejistech, kterou jsme napsali s Martinem Smolkou. (Já se Smolkou libreto, Smolka sám hudbu.) O operu je velký zájem zejména mezi sportovními novináři, velmi nás nadchlo, že se díky nám dostala opera na sportovní stránky. Doufáme, že na nich vyjdou i recenze - že by měly takový ten sportovní šmrnc: výkon, nasazení, ztráta koncentrace a podobně. Zatím pořádně nikdo neví, co to jako je, leckdo se domnívá, že je to sranda, nebo že jsme se zbláznili... Ale je to prostě regulérní opera, má tři třetiny a prodloužení, režii bude mít Ondřej Havelka, kostýmy a scénu dělá Bořek Šípek, já budu docházející dramaturg, Martin Smolka hudba, choreografii by měl dělat Václav Kuneš. Reprízou 23.4. bude otevřeno mistrovství světa v ledním hokeji v Praze v roce 2004, někteří hokejoví funkcionáři možná poprvé v životě navštíví operu. Vladimír Růžička už dával interview, kde říkal, že půjde. Hlavním hrdinou je třetí brankář naganské reprezentace Milan Hnilička. On měl totiž takový zvláštní zážitek: Juan Antonio Samaranch mu při závěrečném ceremoniálu nedal tu zlatou medaili. Hnilička stál mezi hráči v teplákách a držel vlajku, a Samaranch si myslel, že je to nějaký fanoušek a vynechal ho - to je dost důležitá scéna v naší opeře. Pro Hniličku je to podstatný moment jeho psychologického vývoje. Budou tam naši hoši zlatí, Dominik Hašek... teď nevím, jestli to můžu prozradit... Ale myslím, že můžu: Dominik Hašek je rovnou Bůh - a proto zpívá jen latinsky. A můžu ještě snad říct, že když se hráči v šatně hecují, zpívají si Do-re-mi-fa-sol-la-si -gól. Význačné party zpívají trenér Hlinka, Jaromír Jágr, střelec vítězného gólu Petr Svoboda, Vladimír Růžička, Hnilička... Šéf opery Národního divadla Jirka Nekvasil doufá, že by to mohla být taková novodobá obdoba Libuše, která by se hrála jen ve významných okamžicích českého národa, asi hlavně v těch sportovních..

A další změna je asi to, že jsem hrál v několika filmech. Do té doby jsem hrál ve Vrať se do hrobu!, v Kouři, v Kamenném mostě. Mezitím se Jan Hřebejk stal divákem Vizity a rozhodl se, že mi dá roli ve svém filmu, což ve mně budilo jakousi důvěru - někdy se totiž stane, že tě oslovuje někdo, kdo tě nikdy ani neviděl. Od té doby jsem se objevil ve třech Hřebejkových filmech, a pak ještě ve filmu Národ sobě. A Penis pravdy, to je film, který natočil Pavel Göbl, jeden z nejzajímavějších mladých režisérů, za soukromé slovenské peníze nějaké benzínové čerpací stanice a už se moc těším, až půjde do kin. Je v něm třeba skupina jehovistů s pojízdnou transfúzní jednotkou, nebo moje oblíbená scéna, kdy si kůň v noci na náměstí sedne na zadek a vyje na měsíc. A v září budou mít premiéru Želary, kde taky malinko hraju.

A taky jsem třikrát uvedl České lvy.

Jak jsem se změnil já, to ti nepovím, protože pokud tato změna plíživě probíhá, tak mně se špatně pozoruje, to by mě musel někdo upozornit. Občas slyším, jak někdo říká: „Zpychnul," nebo „je strašně nafoukanej", ale pro mě jsou podstatný reflexe lidí, kterých si vážím. Nedávno se mně ptal na besedě nějaký mladý divák, jestli bych se neměl víc věnovat tomu divadlu. Jenže já se divadlu věnuju stopadesát dní v roce, filmu dejme tomu deset až patnáct dní. Vzniká dojem, že vlastně furt točím ty filmy, ale to je blbost. S Vizitou hrajeme po různých štacích tak desetkrát do měsíce a divadlo je z toho, co dělám, pro mne pořád to nejpodstatnější.

Čím je pro tebe hra? V recenzích a publicistice se tohoto slova někdy používá skoro jako nadávky: „taková nezávazná hra..."

Ano, byla to „jenom" taková hra, „jenom" taková improvizace... To vyplývá z toho, že jedním z problémů lidské bytosti je lpění na své vlastní velké důležitosti. Z tohoto pohledu je pak hra jen jakási nedůležitá nadstavba, žádné důležité hodnoty nepřináší, oni si tak jenom hrajou, blbnou a dělaj si z nás prdel. Pro mě naopak, protože se cvičím v oslabování své vlastní důležitosti, je ta hra pole plné existence. Tam, kde se lpí na důležitosti, jsou podstatné ty masky, role, imidž... Člověk pracuje na tom, jak má vypadat a jak se chovat (někteří na to dokonce mají poradce), aby dosáhl nějakého kýženého cíle. Já však neznám žádný cíl, znám jen jakousi cestu, kterou můžu krok za krokem prozkoumávat - často jsem zaveden do oblastí velmi překvapivých - a hra toto poměrně svobodně umožňuje. Umožňuje rozbourat dané role, nebo spíš používat je pouze jako konvence. My máme tendenci plést si konvence s životem, považujeme je za realitu. Hra je pro mě ten moment, kdy se konvence obnažují jako konvence a určité mechanismy se ukazují ve své mechaničnosti. Najednou to, co vypadá jako život, se díky té hře, určitému nasvícení, znevážení, obrácení naruby, ukáže, že je možná jenom konvencí. V tomto smyslu mě hra vábí. A ještě bych dodal, že pro mě je podstatná hra jako oscilace mezi tajemstvím a tím známým, co se snaží neznámé pochopit. Mezi vědomím a nevědomím. Není to hra ve smyslu šikovnosti, mě zajímá taková hra, kde se sestupuje do rovin, kam vlastně člověk pořádně nevidí, kde nerozumí, co se děje, kde hledá.

Konvencí je ale i jazyk. Kdybychom zbourali tuto konvenci, tak se nedomluvíme...

Když zůstaneme jenom u slov, tak se daleko nedostaneme. V té hře taky nikdo netvrdí, že by určité slovo znamenalo něco jiného - spíš se jenom ukazuje, že některá slova v sobě obsahují více významů, a může vznikat takový zvláštní pohyb, který zaviní nějaké překvapivé spojení - řekneš „dort", a přijde Němec, a takhle ukáže, a Čech mu donese dort, nebo mu řekne: „ne, žádnej dort tam není". Ale tato hra, probíhá-li ve šťastné konstelaci, naopak způsobí, že ono to najednou začne fungovat v obou jazykových rovinách. Na takových slovních hříčkách jsou přece postaveny nejstarší mýty, Bible, stará hebrejština funguje na principu vícevrstevnatosti slov...

...poezie...

No jasně, ale já se bavím o nějakém kánonu, proto říkám Bible. Je hrozná škoda, že se moc nepřekládají jména, překladatelé nás ochuzují o jednu důležitou rovinu, zvláště u těchto starých velkých textů velmi záleží na tom, jak se kdo jmenuje. Staroegyptský bůh Ra v českém překladu praví: „To jsem já, ten velký kocour, který praví toto." Ty tomu česky vůbec nerozumíš. Jenže v staroegyptštině se toto píše Mjw a čte se to Mňáu. Čili: „Já jsem ten velký koucour, já pravím Mňáu." A najednou to funguje v obou rovinách. Překladatel opomene zvukovou stránku a může se stát, že se ztrátou herní roviny zmizí i porozumění. Ty dostaneš text, který už je pouze záhadný.

Právě nečekaným rozsvícením určitých slov, která se objeví v nečekaných souvislostech, v nečekané mohoucnosti, si vylepšuji vztah k jazyku. Ne že by mě to mátlo, naopak mi to jazyk čistí. Pomáhá mi to uvědomit si zmechaničtění jazyka, které doprovází inflaci slov. Třeba reklamní slogany, vlastně celý reklamní průmysl úžasně devalvuje slovo a vyrábí věty, kterým jakoby všichni rozumíme, ale přitom jsou úplně nesmyslné. Moje oblíbená je: Tato (spořivá) žárovka uspoří o 20 % více energie než normální žárovka. Z čehož vyplývá, že normální žárovka spoří energii. Účelem hry však není zatemnit smysl sdělní, měla by spíš ukázat, že jazyk je organismus, který si zvláštním způsobem žije svůj život. Jedna slova přitahují druhá a každý, kdo pomocí slov tvoří, zná ten moment, kdy najednou přicházejí v určitém rytmu, sama se k sobě řadí na základě nějakého vnitřního zákona. Když si čteme Máchu, můžeme nádherně vidět jeho zvláštní schopnost řadit slova k sobě... Mám moc rád Máchův „pradávných bojů hluk," - tvrdím, že se jedná o boje, kdy se srážely hlásky a vznikala slova. Považuju to za velmi napínavý moment, pro naše zakotvení v jazyce - většinou nedokážeme přemýšlet za hranice mateřského jazyka, málokdo dokáže přemýšlet ve dvou nebo více jazycích. Jsme zajatci jazyka mnohem víc, než si myslíme. Máme dojem, že něco svobodně promýšlíme, ale přitom se pořád pohybujeme ve struktuře podmět - přísudek, pohybujeme se vlastně v gramatické stavbě, která s realitou nemá nic společného. Například jazykové systémy čínské nebo indiánské se zmocňují reality úplně jinak, ve srovnání s češtinou syntetičtěji, zatímco my rozbíjíme skutečnost na jednotlivé pojmy, slova. My řekneme třeba: Já piji kávu. Indián by řekl: Probíhá pití kávy mnou. Nebo někdo by řekl: Káva je nalévána do mého jícnu. Úplně jiné možnosti má třeba sanskrt: Už rovnou z výběru slovesa se pozná, zda je činnost provozována pravým nebo nepravým způsobem, a dokonce ti sdělí i stav konajícího, jeho libost či nelibost. Takový systém tě přinutí přemýšlet úplně jinak - ihned se zamyslet nad pravostí či nepravostí způsobu konání a nad tím, zda způsobuje libost či nelibost! Čili ono zajetí v jazyce podle mého názoru vyžaduje neustálé pročišťování jazykového pole, upozorňování na to, co řeč vlastně znamená. Neboť často žijeme jen v domnělé shodě s jazykem. Například já jsem si až do gymnázia myslel, že slovo zevrubně znamená jen tak hala bala. Překvapilo mě, že jeden profesor na gymnáziu pojem zevrubně použil ve smyslu velmi podrobně, tzn. nejen z líce, ale i z rubu. Nedávno jsem opět někde slyšel slovo zevrubně použít ve smyslu povrchně... A to je jen jedno slovo, ale my takhle uvažujeme v celých myšlenkových celcích, a proto je třeba řeč čistit. Myslím, že hra nevnáší do jazyka zmatek - vnášela by, kdyby byla nezávazná. Kdyby sklouzla k určitému nezávaznému dovádění, mohla by v sobě nést mylnou informaci. Jestliže se aktéři nesnaží dobrat aktuálního dění, může opravdu hra skončit jen jako ornament, pěna, taková zábava, že jsme se tak jako zachechtali... Samozřejmě, to se může stát. Ale je to jako každá činnost, stejně jako někdo píše proto, že je grafoman. Taky napíše spoustu knih a není to nic platné.

Jaká jsou tvá pravidla hry? Za co má či nemá mít hráč odpovědnost?

Mně nebaví být manipulátorem. Já tu hru hraju tak, že jsem k dispozici. K dispozici té hře, tomu, co vzniká. Netoužím diváky zmást a na konci jim říct: tak, a teď jste se hodinu a půl koukali na kravinu a vy jste to ani nepoznali - to ne, to není moje meta. Žádnou hranicí či odpovědností se nezabývám, protože nevstupuju do tohoto způsobu komunikace. Já se snažím být rezonanční deskou, mít vnímání co nejvíce otevřené, abych byl schopen pokusit se zpracovávat impulsy, které do hry přicházejí. Moje odpovědnost je, že to udělám, jak nejlépe umím - že než jdu na představení, vykonám takové přípravy, abych měl dojem, že nepodvádím, že to nedělám jako rutinu. Snažím se zůstat čerstvý. To je hlavně odpovědnost vůči mně samotnému, a potom dejme tomu k nějakému velkému celku. Že bych se trápil za každého diváka, jestli to pochopil - to ne. Každej si z toho stejně bere něco svého, každej to vidí jinak - a to je právě legrace. Jeden ti bude vykládat, co tam viděl hlubokýho, druhej ti řekne, že to byl úplnej nesmysl, a oba budou mít pravdu.

Dělat věci, jak nelépe umím, je hezké, ale potom taky můžu lidi - jak nelépe umím - třeba zrovna napálit. Není ta odpovědnost ještě něco dalšího?

To je velká otázka. Museli bychom se probrat základními velkými náboženskými systémy, abychom se dobrali toho, jak je to s odpovědností a nějakým úběžníkem, ve kterém jednotlivé skupiny lidí na zeměkouli uvažují. Oni uvažují velmi různě a existují velmi odlišné kánony a pravidla, která souvisejí s odpovědností a tím, co se tzv. má a nemá dělat. V některých systémech nemůžeme sníst prase, v jiných krávu, v dalších žádné živé zvíře, v dalších to všechno klidně žereme, ale řekneme si, že budeme dodržovat jistých deset pravidel, která jsou formulována. Ale ukáže se, že přesný význam těch deseti pravidel stejně nikdo neví, nevíme přesný obsah těch jednotlivých kánonů, a proto je to s odpovědností tuze komplikované. My máme každý už od dětství v sobě otisk nějaké sugesce, ať z rodiny nebo ze školy, v rámci které se velmi rádi vztahujeme k nějaké odpovědnosti. Komplikace nastane tehdy, když zjistíme, že je to sugesce, když někdo na druhém konci zeměkoule řekne: Tohle pravidlo je hloupost, vůbec se tím nemusíš řídit. A pak se nutně začneme ptát, kde je pravda. Protože k čemu jinému vztahovat odpovědnost než k nějaké Pravdě. Zbytek odpovědnosti jsou jen smyšlenky. Zesílená odpovědnost vede k vážným duševním poruchám. Někteří lidé se cítí velmi odpovědni za každý svůj čin, a proto raději žádný nedělají, nehýbou se. Takže kde je ta míra? I to je legrační věc: Máme zákony a nejrůznější soubory pravidel, které část lidí dodržuje, část je klidně překračuje, ale když pomyslně odlétneme s kamerou dostatečně daleko od Země, pak bychom se z vesmírného pohledu mohli ptát, jestli ten tah na odpovědnost není jen rubem pocitu vlastní důležitosti. Pro mě odpovědnost znamená odpovídat si, v obou smyslech toho slova. Odpovídáš nějakému svému vnitřnímu ideálu, který sis vytvořil v hlavě. A odpovídáš mu i v dialogu, komunikuješ s ním. Ano, zloděj může krást, jak nejlépe umí, ale pro mě je to zbytečná úvaha. - Když říkám, že dělám věci, jak nejlépe umím, vůbec mě nenapadne uvažovat o činnostech jako je např. zlodějna. Ale stejně nemůžu vyloučit, že mi po osmdesáti letech mé upřímné snahy deset lidí z mého okolí neřekne, že jsem jim úplně posral život. Nejjednodušší model jsou rodiče a děti. Rodiče si přejí pro své děti jen to nejlepší, ale děti to tak nechápou. Svou dobrou snahou rodiče často způsobí opak toho, co chtěli. Zdá se mi, že vůbec lidé, kteří o něco usilují silou, často vytlačí z reality pravý opak.Viz známý paradox poustevníka: Poustevník odejde ze společnosti, demonstruje tím určitou duchovní cestu, ale pokud je dobrý a skutečně se mu to povede, přitáhne pozornost velkého množství lidí, kteří ho vyhledávají, obklopí ho a on se stane guruem, který začne vykládat o poustevnictví a nevšimne si, že sám poustevníkem už být přestal. Často právě úsilí o čistotu řešení v mnohoznačnosti života vede k tomu, že některou část vytlačíš z vědomí, ale ona se v nějakém nevědomém procesu stejně prosadí. Budeš si říkat, že nesmíš být nepříjemný na lidi, přestože tě děsně serou, a ty na ně sice budeš mluvit hezky, ale nevšimneš si, že máš zuřivej kyselej ksicht, a budeš se divit, proč se tě bojej, když jim přece chceš říkat jen samý hezký věci! Odpovědnost je v té primitivní jednoduché rovině nezbytná, abychom se tu nepobili. Ale dál je to spíš otázka jemného vnímání a citu -aspoň pro mě - nevěřím, že člověk je schopen celou svou existenci promyslet a umyslet. Život prostě nemáš v rukou, jediné, co můžeš mít v rukou, je tvůj přístup. Vlastně nikdy nevíme, co způsobí v celku... Asi známe situaci, kdy nám někdo provede něco nepěkného, zachová se k nám podle, zákeřně, velice unfair. Ale když to promyslíme do důsledku, díky této jeho akci se nám otevře něco velmi pozitivního - tak je všechno propojené... Jak říká Dethlefsen, soudce by měl děkovat delikventům za to, že může být soudce. Ale soudce to většinou takto nechápe. Zkus si představit, že jsi totožný se všemi lidmi na světě, s mnohonásobným vrahem třeba. Ono se to zpočátku těžko představuje, ale ve chvíli určitého porozumění přestáváš soudit neblahé činy... Já to vždycky beru tak, že tito lidé na sebe berou to zoufalství za všechny ostatní, aby ti ostatní mohli být dobří. Rozumíš, ti, kteří kradou, jak nejlépe dovedou, na sebe berou ohromné břemeno, oni otvírají léčebné procesy. Možná jsou určitým typem očkování, možná způsobují určitou ostražitost, kterou si pěstujeme na základě těchto neustále probíhajících, jakoby negativních procesů. Co my víme?V hebrejštině je Strom poznání nikoliv dobrého a zlého, ale světelného a ještě ne světelného. V těch slovech je ukryta tendence, směřování ke světlu, šance, a dokonce úkol toho nesvětelného stát se světelným, tím čištěním. Potom ale velmi obtížně obstojíme s takovými jednoduchými morálními kategoriemi, to jsou všechno jen konvence, vytvořené k hladkému přežití v daných podmínkách.

Vrátíme-li se zpět do divadla, máte ve Vizitě nějaká obecná pravidla hry na jevišti?

Je dobré, když hráči na jevišti respektují víceméně podobná pravidla hry, jinak může vznikat jemný chaos. Nebo přesněji: chaos vzniká tehdy, pokud divák tuto různost neprohlédne. Někdy vidí, že každý z aktérů má jiná pravidla hry a vlastně ho to zajímá sledovat. Ale může vzniknout i větší zmatek a hra přestává mít hlavu i patu. Ale jsou diváci, kteří mají raději, když se nám na jevišti nedaří, baví je sledovat, co s tím děláme. Někomu naopak připadá príma, když to probíhá hladce, a když se nám nedaří, tak je nervózní. Někdo s námi prožívá strach, že nás nic nenapadne, protrpí to s námi...

Mně se zdá, že právě když vám to moc nejde, získává hra napětí a hloubku, možnost, že se urodí něco podstatného...

To je pravda. Proto jsem říkal, že mám rád hru, která zachází tam, kde už tomu člověk úplně nerozumí. Což nutí ke krokům, které mohou mít nějakou sílu. Kdybychom chtěli ukazovat, jak to umíme, kdybychom chtěli předvádět tu hladkost, šikovnost, tak si napíšeme hru a budeme ji hrát tak dlouho, dokud na ni budou chodit lidi, a pak vymyslíme jinou. Tím, že generujeme takový divný mezery, riskujeme i to, že nám to nepůjde.

Z několika nedávných představení Vizity s Martinem Zbrožkem se mi zdálo, že už jste nějak moc sehraní. Něco mi tam chybělo. Těžko by se ti asi mohlo stát, že bys hrál např. najednou pět ženských - jak se ti to dařilo, když jsi hrál s Alanem Vitoušem.

Máš pravdu, ta hra je úplně jiná. Jiná byla Vizita s Alanem, jiná s Piérem a jiná je s Martinem. Alan mlčel úplně, jen hrál hudbu. Piér do to ho vstupoval spíš jen jako komentátor a pěvec, někdy trochu hrál, ale s takovým tím pelem neherectví, zatímco Martin je opak - člověk, který je puzen k předvádění, k prezentaci na pódiu, směřuje ke grotesce. Má tendenci ustalovat hru do figur, do postav. Zatímco s Alanem i Piérem byla hra mnohem víc vyprávěná a jeden jediný aktér byl nucen rozehrávat všechny postavy. S Martinem hrajeme většinou dvě nějaké postavy, pak může přijít nějaká další, ale hráč víceméně drží figuru, čímž hra trochu ztrácí na prostoru a naopak se stává takovou šermířskou etudou, předváděním šikovnosti, kterému trochu chybí síla... Takhle je to ohromná zábava, potěšení pro smysly, ale okamžiků prolomení se někam do neznáma je méně. To my samozřejmě víme a uvidíme, co s tím budeme schopní udělat dál. Ale nepřeskočíme sami sebe, ta hra je taková, jací jsme teď my. Pro mě by bylo ideální hrát s několika partnery střídavě, umožnit vidět divákům vedle sebe různé způsoby, prostornost, kterou hra umožňuje... Ale není to tak úplně snadné z lidských i technických důvodů - v červnu si pomalu domlouváš představení na říjen. Pro mne byl ideál Tadeusz Kantor, u toho nikdo nevěděl, jestli večer bude hrát nebo ne, on si odpoledne vyvěsil cedulku Večer se hraje, večer bylo plno a on hrál. Dneska dohodneš představení, ale za půl roku, kdy k němu dojde, bys ho třeba už rád hrál s někým jiným. Ale ono to nejde! Tím se věci podivně přesouvají čím dál víc do budoucnosti a utíkají z přítomnosti. To je pro mne někdy mučivé, ale děje se to.

Jaký je vůbec tvůj vztah k psaným hrám?

Některé hry si rád přečtu, některé velmi obdivuji (teď zrovna režíruju Krále Ubu), se studenty jsme si nějaké napsali - Starostovic Mařenku... Nepřekáží mi to, ale raději mám improvizaci než vystupování v ustálených systémech. Kouknu se na to rád. Ale problém je ten, že buď musí být hra strašně dobrá, anebo tam musí být aspoň několik strašně dobrých herců. Aspoň jeden.

Byly doby, kdy byl vztah divadla a poezie velmi úzký. Teď jako by se poezie z divadelních her vytratila.

Ty hry jsou strašně rozmanité, některé se moc číst nedají, anebo je to čtení únavné, protože autor má tolik scénických poznámek a pokynů, že si to ani nepředstavíš. A jsou zase hry, které se výborně čtou,ale moc se nedají hrát. Napsané to vypadá velmi dobře, ale když herci začnou chodit po jevišti, najednou je to zdlouhavé. Napsat dobrou divadelní hru je dost těžké. Pěkně o tom píše Brook ve studii o Shakespearovi, tvrdí, že Shakespeare má schopnost vžít se vždy do té postavy, kterou právě píše. Většina autorů nějakým figurám straní a některé má jako záporné, a všechno pak přizpůsobuje tomu, aby to tak vyznělo. Zatímco Shakespeare fandí všem a propisuje je tak, že je můžeš pochopit a nemůžeš je jen tak odsoudit... Aspoň těch pár her, které jsem pročítal podrobněji, mě fascinovalo. Nebo Gogolův Revizor, to je záhadná hra. Evald Schorm mi kdysi říkal: „Moliére, to byl blázen, tomu nikdo nerozumí, tomu rozuměl jenom on..." Což je zvláštní věta od režiséra, že? Ale dá se hrát třeba Faust? Je to uhratelné? Uvnímá to dneska někdo? Já vždycky říkám, že jedním z nejstrašnějších vynálezů byl knihtisk, protože odvedl lidi od slyšeného. Do té doby se většina věcí šířila ústně, lidi mnohem víc poslouchali. Když čteš staré řecké hry nebo Shakespeara, je ti jasné, že lidé dřív asi byli zvyklí mnohem lépe se koncentrovat a naslouchat tomu kvantu slov. Dneska s tím máme problém - divák je zvyklý na optickou atrakci z filmů, říkáme, že dostáváme potravu pro smysly, ale myslíme tím hlavně oko. Proto možná z divadla mizí poezie, protože poetické obrazy není jednoduché uchem pochytat tak, aby jim člověk rozuměl. Když hrají blbí herci Shakespeara, tak vůbec nevíš, co se děje. Někdo pořád něco mele, křičej, mluví se v divných souvětích... Poezie vymizela i celkovým zprimitivněním zážitku, nám se všechno sune k šoubyznysu, k atrakci, takzvaně nenudit. Hlavně nenudit - televize nudná až na půdu, pěkně celá od základů koncentrovaná nuda, ale krédem televizních tvůrců je „nenudit". A myslí si, že to nebude nudit, když budou kymácet kamerou. Ztrácí se smysl, podstata, to hluboké, a zbývá nějaký efemérní zážitek: „To bylo hezký, vůbec jsme se nenudili, na to půjdeme ještě jednou." „A o čem to bylo?" „No taková legrace..."

Může se improvizace za určitých okolností stát machou?

Jo, určitě. Jako cokoliv. I meditace se může stát machou - v tom je ten vtip života. Cokoliv, co děláš, se může stát rutinou, anebo to rutinou vůbec být nemusí. To je ta odpovědnost! Za tvůj přístup. Jestli to, co děláš, děláš s opravdickým ponorem. To je přece známá historka, myslím, že Einsteinova: Učil, po sté vykládal něco z fyziky, a najednou zjistil, že tomu nerozumí. Musel to celé znova spočítat a pochopit...Jak říká Lao-c: „Co umíš, neumíš." Co ti nabízí ďábel? Že bude všechno snadno a hned - stačí, když dáš duši. Najednou můžeš krást, jak nejlíp umíš, ale musel jsi předtím odevzdat duši, protože s ní by to nešlo, ona by ti to nedovolila. Ale hermetici tvrdí, že reprezentant absolutního zla koná už vlastně dobro, nejvíce škodí takoví ti drobní škodiči...

Drobní škodiči, takoví příseráčci, to je tvá dosti častá role ve filmech. Nevadí ti to? Co tě na nich zajímá (předpokládám, že kdyby tě nezajímali, tak bys ty role nebral)?

Já žiju v iluzi, že se mi tím, jak to hraju, daří sdělit zároveň i svůj postoj k těmhle typům. Aspoň se mi nestává, že by na mě lidi na ulici plivali nebo že by předpokládali, že takový jsem. V orientálním divadle ideální herec za prvé hraje správně to, co má, za druhé tu roli prožívá, prociťuje, a za třetí sděluje i svůj postoj k hranému. A divák tomu všemu rozumí. Když hraje vraha, sice vykoná vraždu, ale nějakým svým vyzařováním ti sdělí, jestli se mu to líbí, nebo ne. Udržuje určitou distanci. Nechce ti předvést tak super vraždu, abys skoro dostala chuť si to taky zkusit. A ještě jedna věc: Já vždycky chápu dílo (hru, film) jako jedno tělo, jeden organismus. Kdyby ten film byla jenom taková legrace o partě šejdířů, která si jen tak pošmejdí, žije s přisírek a mělo by to vyznít sympaticky, to už by mi vadilo, to bych nehrál. Lidi vidí jen to, co uděláš, nevidí, co všechno jsi odmítl. Možná by to pro ten účet bylo docela zajímavé.

Můžeme přiložit k rozhovoru seznam všech rolí, které jsi odmítl...

A to ne, Protože ty role nakonec hráli jiní a mohlo by to vypadat, že jim chci nasrat na hlavu, což opravdu nechci.

Role moderátora - co obnáší?

Já jsem zvyklej z divadla nemít nic napsaného a mluvit, co mě napadne, reagovat na vnější podněty. Ale zjistil jsem od kolegů, že většina i dobrých herců se moderování bojí. Asi k tomu potřebuješ nejen být schopný vykonat to, co máš, ale také vnímat, sledovat, co se děje, udržet to živé. Svého druhu moderátor byl Horníček. Připadá mi, že tahle profese tu ještě moc není. Byla tu Bohdalová s Dvořákem - s odstupem času se jeví, že Dvořák byl vlastně velmi nadaný, ale dneska se to sune k takovému žoviálnímu projevu. Vedle toho je tu sympatický Marek Eben se svým lehce dietním způsobem. Je to speciální profese, moderátor nemusí být extra dobrý herec, měl by to být spíš principál, který uvede hru a zasáhne pouze ve chvíli, kdy je to nutné. Ale to by musel být spoluautorem večera. U nás jsou moderátoři často jen najatí. Pro mě je moderování zajímavé, pokud je živě - buď přímý přenos, anebo někde na nějaké skutečné akci s lidma, kde ti lidé sedí a sledují, co se děje.

Jaké bylo a je publikum Vizity a jak se liší od publika Cavemana? U Vizity mi jednu dobu připadalo, že si skoro můžeš dělat docházku, že tam chodí pořád stejní lidé.

Když jsme hráli jednou za dva měsíce, nebyl problém, abys tam potkávala pořád ty samé. Cavemana hrajeme častěji, takže se to více rozptýlí. Nějaké lidi přitáhly filmy, přišli na Vizitu a spálili se, někteří naopak vytrvali. Lidi, kteří chodí na Vizitu, se jdou podívat na Cavemana, nevím, jestli to platí obráceně, asi ne. S Cavemanem se nám stala zajímavá věc: Nejdřív přišly skoro samé ženské, které potom postupně přitáhly i chlapy. Včera poprvé bylo víc chlapů než ženských. Jsou takoví, kteří jdou třeba čtyřikrát na Cavemana, což mě překvapuje - neboť vstupenka je strašně drahá. Psal mi mail člověk, který tam byl sedmkrát - se sedmi různými partnerkami. Caveman se hraje asi na 18 místech v Evropě, organizují to z Islandu. Když mě Islanďané přes jistou Natálii Beltmannovou oslovili, věděl jsem, že bude v Praze Alan Vitouš - tak jsem řekl, že mám podmínku, že to budu hrát s živým hudebníkem. Byli překvapení, ale když to viděli, tak se jim to líbilo. Teď budu mít od Cavemana nějakou dobu pauzu a chci si udělat takovou inventuru, kam to posunout... Ale tím, že je to stabilní věc, víc vnímám různost publika. Někdy přijdou úplně zaražený lidi. Nebo hysterický, že se smějou po každý větě a vlastně znemožňují, aby představení pokračovalo. Publikum je pro mě čím dál větší záhada. Někdy přijdou samí staří lidé. Někdy samí mladí - ono to vypadá jako dohoda! Jednou jsem hrál představení, které bylo celé takové divné, byly tam takové divačky, které se pouštěly do diskuse z militantně feministických pozic. Když jsem si pak probral, kdo byl z mých známých v hledišti, zjistil jsem, že tam byli výhradně lidi, kteří nemají partnera... Jako kdyby každý den měl nějaké jiné kvality... Ta hra je o partnerských vztazích a samozřejmě notně zjednodušuje. Ale to jinak nejde, ony ty vztahy a problémy v nich jsou ve skutečnosti tak složité, že by se na jevišti nedaly hrát vůbec. Ty prý máš ke Cavemanovi nějakou výhradu... Já si ji dovedu představit, taky mám svoje výhrady. Určitý typ výhrad to má v sobě už zakódovaný. Překvapilo mě, že pro některé lidi má hra očistný ráz, že jim to pomůže. Pro mě je to hra o otevřeném srdci. Inscenace se ale pořád klube, ještě hledáme prostor pro Alana, a budeme ji hrát tak dlouho, dokud se nám bude zdát živá. Kdyby se z ní měla stát nějaká macha, nebude to mít cenu.

Připravila Božena Správcová

Ve sklepních prostorách klubu Rybanaruby proběhl 24. října 2005 improvizačně divadelní večer v podání Simony Babčákové, Johany Švarcové a Tomáše Jeřábka za doprovodu vokálů zpěvačky Tony a bubeníka Reného.

Východiskem vyprávění se pro herce stává upozornění jedné z hereček, že je nachlazená. Poté si její kolegové začínají s tématem chorob hrát a triumfovat se v tom, kdy koho postihly jaké nemoci. Nejasné zůstává, jedná-li se o reálná onemocnění nebo o hereckou fantazii na špacíru.

Od problému s dechem jedné z hereček se odvíjí dějové jádro: o holčičce Johance, která kvůli špatnému dýchání a vyrážení dechu, musela nosit masku, která jí brání v přirozených lidských činnostech. Rodiče ji opečovávají s dusivou pozorností a dokonce si solidárně pořídí také masky, aby si Johanka nepřipadala výjimečně. Děvče je jiné, osamělé, a také touží po kontaktech s chlapci i dívkami. Pointou příběhu se stává skutečnost, že všechny ty kluky a kamarádky, které děvče potkává, sehrávají její rodiče, aby ji uchránili před nástrahami každodennosti, okupujíc ji svým strachem život.

Představení má tři naprosto rozdílné herecké přístupy a atmosféry, které se, ač každý jakoby z jiné hry, paradoxně doplňují. Kontrasty stylů vytvářejí pestrobarevnou rodinnou mozaiku a zároveň kompaktní celek.

Chrlič nápadů a impulsů Simona Babčáková představuje expresivní ženskou komiku v roli Johančiny dominantní, lehce exaltované chápavé, silné a milující matky i manželky na plný úvazek, která má ve všem jasno. V roli dceřiného chlapce Francina s kšiltem vzad si Babčáková přesně střihne etudu pubertální rozcapenosti a oprsklosti. Samozřejmého výrostka vykresluje klátivou loutkovití těla, přisprostlou zrychlenou mluvou, hurvínkovsky koulícíma očima ve smyslu" ty vole, no to je síla, to čumím".

Tomáš Jeřábek alias Johančin otec zvolil jako jediný nejméně stylizovanou, takřka civilní hereckou polohu. Trochu nervní, trochu zakomplexovaný, podpantoflový „taťka", který je sice ing. ,ale tč.registrovaný na úřadu práce, protože je mj. zesláblý z neustálé vegetariánské stravy, kterou mu žena připravuje, přesto, že jeho životní touhy a potřeby se točí konzumace tataráků. Naopak ve chvilkové postavě dceřiny kamarádky na sebe herec v šatičkách nabaluje vděčnou ženskou roli, s notně hyperbolizovanou, karikovanou nótou.

Johana Švarcová jako jediná prostupuje příběhem v jedné postavě, v roli choulostivé a zdravotně handicapované dívenky Johanky.

Herečka svou zpomalenou naivitou a zároveň autenticitou, připomíná Anču Hany Brejchové ve Formanově Láskách jedné plavovlásky. Co na srdci, to na jazyku, upřímně, urputně zvídavá a necenzurovaná. Spolu s velkým dívčím studem tak do hry vnáší dada a dětský nefalšovaný, přesto komplikovaný svět plný otázek bez uspokojujících odpovědí.

Trojici herců se za přispění hudebního doprovodu podařilo ten večer prožít surreálný, a přesto krajně reálný příběh nepresovaný vtipem, okořeněný šarmem, dynamickým hráčským nasazením a zkoncentrovanou smyslovostí.

OSOBNOST MĚSÍCE

Simona Babčáková, iniciátorka a protagonistka projektu Second sekec

Herečka v sobě objevila schopnosti improvizačního umu a jednou měsíčně zve do Dejvického divadla hosty, s nimiž vytváří neopakovatelné večery. Ten lednový se obzvlášť vydařil, Babčáková poskytla rovnocenný prostor dvěma spoluhráčům i improvizujícím muzikantům a všichni se blýskli ve tvaru plném napětí, překvapení i účinném střídání nálad. To všechno se neslo v temporytmu mnohem svěžejším, než jaký vykazují některé pečlivě secvičené inscenace.

 

Divadelní noviny 3/2007

Divadelní noviny 20/2008

Simona Babčáková: Simona Babčáková je pro mně stejně důležitá jako divadlo

"A kdypak uděláte rozhovor se mnou?!", pravila výhrůžně Simona Babčáková, když jsem ji předloni požádal o glosu k rozhovoru s kolegou Jaroslavem Pleslem. Glosu mi nicméně obratem nadiktovala přímo do telefonu a ustanovila tak (v Divadelních novinách dodnes nepřekonaný) autorský rychlostní rekord. "Pořádně vám to přepíšu!", pohrozila, když jsme se po nahrávání tohoto rozhovoru domlouvali na autorizaci. A pak v celém textu opravila jen dvě věcné chyby a ještě navíc přinesla fotografie ze svých starších inscenací. Ano, už je to tak: pod drsnou maskou se skrývá žena pečlivá, pracovitá, vstřícná, citlivá a něžná. Podaří-li se překonat strach, nemá spolupráce se Simonou Babčákovou daleko k idyle.

Dlouho jste pracovala téměř výhradně v divadle, poslední dobou ale začínáte stále častěji hrát ve filmu a v televizi. Cítíte se pořád jako divadelní herečka?
Tuto otázku dostávám poslední dobou často a odpovídám vždycky stejně: je úplná blbost takhle se ptát. Nikdo není jenom filmový nebo jenom divadelní herec. Srdcem jsem naprosto jasně divadelní herečka, spíš jde o to, jak všechno časově zvládnout. Je to trochu jiný druh práce, ale kdo jednou divadlu srdcem náleží, tak už mu náleží navždycky.

Vaše Dejvické divadlo má ovšem renomé scény, kde se pěstuje herectví téměř filmové…
To je pravda, je tu sál pro sto dvacet lidí, sedí blízko, a tak hodně hrajeme, jako by to bylo na kameru. Ale já mám ráda i velké stylizované herectví.

Jste absolventkou střední odborné herecké školy ve Zlíně. Jak jste se tam vlastně dostala?
Hlásila jsem se na JAMU a nevzali mě. Zlínská škola umění právě tehdy začínala, takže oslovili všechny uchazeče, kteří se nedostali na JAMU nebo na DAMU a poslali jim pozvánky na jejich přijímačky.

To byla vaše první zkušenost s profesionálním divadlem?
Kdepak. Už jsem předtím chodila na divadelní školu v Šumperku. Pracovala jsem na OPBH a kamarádka, která pracovala v Šumperském divadle v propagaci, mě přihlásila na divadelní školu. Tam jsem se dostala, jenže mě brzo vyhodili. Rok jsem pak dělala elévku v Havířově, uvědomila jsem si, co všechno neumím, a na to konto jsem se přihlásila na JAMU.

Jak se vám ve Zlíně líbilo?
Ve Zlíně se mi nelíbilo, nebavilo mě to tam a nechci tu školu nijak propagovat…

I když se vám tehdy podařila úspěšná inscenace Prezidentek? Ty se objevily třeba i na prestižním plzeňském festivalu.
To byla hlavně zásluha režiséra Pitínského. To bylo na té škole naopak pozitivní, že si nás režiséři brali do svých zlínských inscenací. Získala jsem tak jevištní praxi v obrovském divadle pro sedm set lidí, takže všechno, co pak následovalo, už bylo svým způsobem snazší.

A jak jste se dostala do Hradce k Vladimíru Morávkovi?
Vladimír Morávek mě původně oslovil s nabídkou jít do Hradce na základě Pitínského Její pastorkyně, jenže já byla v tu chvíli tak vyděšená ze zlínského oblastního provozu, že jsem se bála, že to nezvládnu a odmítla jsem. Místo toho jsem odjela na rok do Prahy k Jardovi Duškovi studovat improvizaci, hostovala jsem v Dlouhé v Pitínského Kouzelném vrchu, Malé čarodějnici a jako záskok i v Tangu. Tam jsem viděla na hostování několik hradeckých inscenací, které mě tak zasáhly, že jsem šla za Vladimírem, že teď už bych s ním pracovala ráda. Prošla jsem konkurzem a strávila jsem pak v Hradci tři roky.

Své režiséry si, zdá se, vybíráte sama…
Ano, to já vždycky sama. Za Jardou Duškem jsem šla sama, za Vladimírem Morávkem jsem šla sama a do Dejvického divadla taky.

V Hradci jste prožila druhou polovinu »Morávkovy epochy«, jedno z nejúspěšnějších období Klicperova divadla…
Spíš druhou třetinu. A byly to krásné tři roky.

Proč jste tedy už po třech letech odešla?
Na vyčerpání. Já prostě nemám tolik sil, jak to možná vypadá.

Bylo hraní u Vladimíra Morávka o tolik tvrdší než jinde?
Provoz oblastního divadla je tvrdý sám o sobě. No a navíc Morávek. V oblastním divadle hrajete i dopoledne, to znamená, že máte náhradní zkoušky večer. Od devíti do jedné zkouška, od šesti buď představení nebo do deseti zkouška… každý den, včetně sobot. V sobotu je premiéra a v pondělí začíná další zkoušení. Když k vám náhodou přijede někdo hostovat, tak vás pošlou na zájezd, protože je potřeba si na sebe vydělat. A v Hradci byla kromě toho spousta zajímavých paralelních projektů, které se dělaly navíc, takže jsme končili u trojáků. Taky jsme měli hodně zájezdů, včetně zahraničních, což je super, ale stojí to síly. Někam devět hodin jedete, odehrajete představení a jedete devět hodin zpátky. A když jsme jeli na dva dny, měli jsme pro jistotu dopoledne zkoušku, abychom si nedejbože neprohlídli nějaké zahraniční město nebo nezašli do galerie. Bylo to strašně vyčerpávající.

Skoro všichni na to ale vzpomínají jako na šťastné období…
My jsme byli šťastní, to se nevylučuje. Cítili jsme, že děláme to, kde nám srdce leží, že pro divadlo potíme krev a stojí to za to, všechno má smysl. Ale já jsem zjistila, že mám hranici, kam jsem ochotná s tou obětí zajít. Simona Babčáková je pro mě stejně důležitá jako divadlo, nechci jedno na úkor druhého a naopak.

Jednou z vašich nejúspěšnějších hradeckých rolí byl Mefisto v Rajmontově inscenaci Fausta - jak k tomuto nezvyklému obsazení vlastně došlo?
To já nevím, musel byste se zeptat Ivana Rajmonta. Už jsem sama slyšela tři verze. Ale došlo k tomu a podělili jsme se o tu roli s Filipem Rajmontem. Filip byl věkově i služebně mladší, takže mu zůstaly čertíkovské repliky, zatímco já jsem schlamstla všechny metafyzické glosy a slízla smetánku. Mefisto se mi hrozně líbil, protože jsem se vším, co říkal, velmi souhlasila. Mluvila jsem tudíž de facto sama za sebe a hrozně jsem si to užívala. Možná, že právě proto působil autenticky.

Které hradecké role považujete, kromě Mefista, za nejpodstatnější?
Violu z Večera tříkrálového v Dočekalově režii, ta mě skutečně proměnila, díky ní jsem »vnitřně pochopila své ženství«. Milovala jsem Morávkovu Maryšu, to byla síla veliká, dodnes mám řediteli za zlé, že jsme to nenahráli jako soundtrack, písničky byly nádherný. Výrazná byla i Nataša ve Třech sestrách, tu jsem si taky užívala. Kolega mi říkal, že to nemůže v portálu poslouchat, protože má chuť vlítnout na jeviště a dát mi přes hubu.

Vy jste si zanedlouho poté zahrála i ve Třech sestrách, které nastudoval Miroslav Krobot v Dejvickém divadle…
Tam jsem hrála služku Anfisu, takže jsem šla z velké role do té úplně nejmenší. Ale byla jsem hrozně ráda, že jsem se dejvických Tří sester zúčastnila, byla to dvě úplně odlišná pojetí, jedno pro velké hradecké jeviště, druhé intimní. Strašně se mi líbily obě inscenace, vlastně to ani neumím srovnávat.

Jak se vám spolupracovalo s tak rozdílnými režiséry, jako jsou Vladimír Morávek a Miroslav Krobot?
V obou případech jsem poslouchala režiséra a snažila se naplnit jeho vizi.

To zní jako odpověď ideální herečky…
Jsem ideální herečka. O konceptu nepolemizuji. Alespoň pokud by mi to nedělalo fyzicky úplně zle, což se mi naštěstí ještě nestalo. Je to trochu paradox – zabývám se sice improvizacemi, kde mám úplnou volnost dělat si, co chci, ale jako činoherní herečce mi vyhovuje mít vymezený co nejužší koridor. Pořád pátrám, co po mně režisér vlastně chce.

Co po vás chtěl Krobot a co Morávek?
Já moc dobře vím, kam míříte. Miroslav Krobot s herci rád diskutuje, zajímá ho, co mu herec nabídne, nechává se ovlivnit a inspirovat, je to partnerská práce. Vladimír Morávek vyžaduje splnění své vize a moc nepotřebuje hercův vnitřní svět. Je to přístup lehce diktátorský, ale mně se pod ním pracovalo strašně dobře. Řekl mi, co po mně chce, a mně už to samo dělalo.

Nelákal vás Vladimír Morávek k sobě do Husy na provázku?
Vůbec ne, byl na mě naštvanej, že jsem mu odešla.

Jak jste se dostala do Dejvického divadla?
Po Hradci jsem měla krizi, syndrom vyhoření. Naštěstí jsem díky tomu, že mě Ivan Rajmont obsadil do Letních shakespearovských slavností, měla nějaké peníze, abych tu krizi přečkala. A došlo mi, že problémem není divadlo, ale míra toho, co člověk zvládne. A tak jsem chodila v Praze po divadlech a zkoumala, kde se na jevišti »uvidím«. V Hradci jsem se vždycky viděla, věděla jsem, že tam patřím. V Morávkových inscenacích se vidím dodnes, úplně přesně vím, co bych tam hrála.

A uviděla jste se v Dejvickém divadle…
Ne tak docela. Šla jsem do Dejvic na Bratry Karamazovy a na Oblomova, a zasáhlo mě to tak radikálním způsobem, že jsem si řekla »chci tam s nimi být«. Ale musím říct, že v dejvických inscenacích jsem se dost dlouho neviděla. Proto mi to taky trvalo několik let, než jsem do souboru zapadla.

To je to tak snadné dostat se do souboru Dejvického divadla?
Oslovila jsem Mirka Krobota a nabídla mu svoje volné služby, načež zapracovala štěstěna. Několik dní poté mě totiž viděl v hradeckých Třech sestrách, na které se šel podívat, protože se chystal na své Tři sestry v Dejvicích. Na to konto mě obsadil do role Anfisy a začala taková zkušební doba. První velkou roli jsem hrála v Krobotově autorské inscenaci Sirup, pak přišla Kouzelná flétna, získala jsem angažmá, odešla na mateřskou a jsem tu dodnes.

Pamatujete si, kdy jste poprvé v životě viděla divadelní improvizaci?
Úplně přesně. Byla jsem v prvním ročníku na škole ve Zlíně a v rámci festivalu hrál od půl jedné v noci Jaroslav Dušek s Alanem Vitoušem. Byla jsem bytostně zasažená, ani sedět jsem nemohla, jak mě to fascinovalo. Měla jsem pocit, že to znám odjakživa. Navíc Dušek v té době četl Castanedu, já taky četla Castanedu, takže tam pro mě byla všechna ta magická znamení. Druhý den jsem přišla za Jaroslavem, střízlivá, umytá, vyčištěná a povídám: Dobrý den, mně se to stalo, a on mě shovívavě pohladil po hlavě a řekl: To je hezké. Ale začali jsme spolu komunikovat a zařídila jsem, že měl ve Zlíně improvizační seminář. Tam jsem si to sama poprvé vyzkoušela. Pak jsem šla na rok k Duškovi na Konzervatoř Jaroslava Ježka, moc se mi tam ale nedařilo…

Duškovi studenti a absolventi tou dobou pravidelně vystupovali pod hlavičkou Divadelního Studia Čisté Radosti…
S DSČR jsem nikdy nehrála, i když jsem se na to chystala. Odešla jsem ale k Morávkovi do Hradce a s improvizacemi byl konec, stala se ze mě kamenná herečka… Úplně poprvé jsem s improvizací veřejně vystoupila až v rámci přípravy Sekece mazce s Jaroslavem Duškem v Bijásku Kotva.

Jak se vlastně dostaly improvizace do Dejvického divadla?
Pro mě to byl blesk z čistého nebe. Ale žádná náhoda, řízení osudu, celý vesmír to prostě takhle nastavil kvůli mně. Mirek Krobot oslovil Jardu Duška, aby v Dejvickém divadle něco udělal, původně to měla být částečně hraná a částečně improvizovaná inscenace na téma Ruizových Čtyř dohod, nakonec z toho byl kompletně improvizovaný Sekec mazec.

Uplatňujete v improvizaci klasicky činoherní techniku? Máte pocit, že trénovaní činoherci improvizují jinak než »čistí« improvizátoři?
Je to obrovský rozdíl. Jeviště vás prostě naučí techniku a tu už nikdy neztratíte. Umíte mluvit, máte ponětí o prostoru, o světlech, cvik ve vstupování do postav. V létě jsem poprvé v životě vedla herecký workshop, kde byli lidi bez hereckých zkušeností – a vlastně až na nich jsem si uvědomila, co všechno umím.

S technikou pracujete při improvizacích vědomě?
Jak kdy. Jsou představení, kdy inspirace plyne tak širokým proudem, že jen vybírám nabídku, která mě láká nejvíc, a vůbec neřeším nějakou techniku. Což je pro mě ta největší slast – když skrze vás sám od sebe proudí příběh, který chce být vyslyšen. A pak jsou představení, kdy to tak dobře neproudí. Pak nastupuje technika.

Na první místo tedy jednoznačně stavíte příběh…
Jdu po příběhu jako buldok. Chci mít začátek, střed a konec, zápletku – a udělám pro to cokoli. V závěru musí všechno zacvaknout.

Během představení k tomu směřujete?
Určitě. V průběhu celé hry sbírám data, abych je měla v závěrečném zaklenutí k dispozici. Nemám ráda systém »nechť se děje cokoli«. Je to řízená záležitost a věřím, že příběh má svá jasná pravidla.

Domlouváte si někdy předem s partnery téma nebo »žánr« improvizace?
Obvykle ne, jen s Johankou Švarcovou jsme to už několikrát zkusily. Přišla třeba s tím, že by chtěla hrát o kapele, tak jsme hrály o kapele. Jednou jsme s ní a s Tominou Jeřábkem zkusili zaimprovizovat klasickou konverzačku, ve které je spousta zápletek, a přitom se vlastně nic nestane. Teď v létě jsme zase zkusili »horor s detektivními prvky«.

Jaký je váš vztah k improvizátorům, řekněme, »neduškovským«? Třeba k Vostopětce…
Vostopětku miluju. Byla jsem na jejich představení na festivalu v Hradci a poprvé jsem se tam mezi nima viděla. Takže jsem za nima šla a řekla jsem jim: Kluci, jsem připravená, ráda si dám s váma jízdičku. A oni řekli: Tak jo. Takže až budou někdy třeba jenom dva, půjdeme do toho.

Hrála jste i s Petrem Niklem…
Na něm jsem si vylámala zuby. On je hodně abstraktní, fantazijní a výtvarný, což je vidění, které já vůbec nemám. Při představení jsou všude samé serepetičky, které se různě hýbají, a já pořád bojovala s tím, jestli si jich mám všímat nebo ne, jestli se mám snažit sloužit jeho stylu nebo si dělat to své. Naštěstí přišla přestávka, během které jsem se uklidnila a nastoupila jsem se svým činoherním stylem jako konkrétní postava.

Stýkáte se s Jaroslavem Duškem? Je stále vaším guru?
On se vůči mně nikdy nepasoval do role guru. Byl spíš můj životní i duchovní inspirátor. Teď to probíhá tak, že když něco nevím, tak mu zavolám.

Co jste naposledy nevěděla?
V září jsem mu pokládala doplňující otázky ohledně májského kalendáře.

S Jaroslavem Duškem se asi shodujete i v tom, že divadelní improvizace není »pouhé« divadlo, ale součást mystické zkušenosti?
Určitě. Pro mě to je jasná Cesta bojovníka. Ale to je celé divadlo, ne jenom improvizace. Jako herec musíte kultivovat svoji osobnost. Na jevišti je to vidět.

Jak?
To z vás prostě září.

Jaký je rozdíl mezi sebekultivací normálního herce a herce, který jde Cestou bojovníka?
To je individuální, já nejsem žádný kazatel…

Zkuste to…
Především si uvědomuji, že mi žádné role nepřicházejí náhodou. Divadlo je pro mě médium, snažím se na nich naučit, co se mám naučit jako člověk. Třeba v 39 stupních mám trojroli a měla jsem vnitřně pochopit, že jsem krásná. To zní velice jednoduše, ve skutečnosti to tak jednoduché není. Máme v sobě zažrané mechanismy z hlubokého dětství, není snadný proces je překopat. Nebo Černá díra, to pro mě byla stezka trpělivosti a pokory. Nastoupila jsem na minimalistický styl, všichni okolo exhibovali, byli úžasní a ve mně všechno chtělo taky exhibovat. A přitom jsem věděla, že musím stát za barem, reagovat třemi, čtyřmi slovy a nesmím si přidat ani větu, protože by to bylo přes čáru. Protože právě o ta moje čtyři slova a minimalistický styl se všichni ostatní opírají. A stálo mě to hodně sil, kultivace a dýchání do břicha. Hrozně těžko se o tom mluví jednoduše… každý herec ví, jak důležitá je energetická výměna s diváky a že se hraje podle toho, jaký jsou lidi. Ale mě baví si s tím hrát, být před diváky o krok napřed, nebýt jejich oběť.

Jak tohle souvisí s Cestou bojovníka? V čem je váš přístup jiný?
Možná je to jenom tím, jak si to pro sebe formuluji. Že to tak chci mít. Jsem romantik a žiji v říši pohádek. Viděl jste Ghost Dog? Tak to je ono. Zajímá mne šamanismus, duchovní techniky a všechno, co s tím souvisí. Poznávat sám sebe je vzrušující dobrodružství, nechci ale nikoho mentorovat.

Divadlo tedy pro vás není cílem samo o sobě…
…je to cesta. Určitě. Proto mě netrápí, že diváci nereagují tak, jak jsem zvyklá. Cesta bojovníka vede k pocitu menší sebedůležitosti.

Jakým způsobem vlastně Jaroslav Dušek »učí« improvizaci? Zažila jste to jak na konzervatoři Jaroslava Ježka, tak v Dejvickém divadle při přípravě inscenace Sekec mazec.
To je otázka spíš na něj. Moje zkušenost je taková, že mi byl výsostným konzultantem. Dělali jsme několikaminutové cvičení ve dvou třech lidech a když jsme skončili, tak jsme probrali všechny důležité body – kde byl zásek, kde byla promeškaná nabídka. Připomínky mohli mít i ostatní. Všechny tak učil chápat, co je ve hře to nosné, a co je jen egobalast. Při přípravě na Sekec mazec zase hodně připomínek směřovalo k vzájemnému naslouchání. Dnes beru naše setkání především jako setkání s konzultantem. Postěžuji si, že mám úzkostné pocity, on mi vysvětlí, že jsou erupce na slunci a že z hlediska májského kalendáře se děje to a to, bude to trvat do tehdy a do tehdy, a jsem v klidu, protože vím, že za to nemůžu já, ale erupce.

Chodíte do divadla i když zrovna nehrajete?
Ano, je to pro mě úplně základní potrava. Já divadlo miluju, celý ten rituál, vstupování do jiných příběhů a světů. Mít občas takový zážitek je pro mě téměř otázka osobní hygieny. A snažím se sama hrát v natolik rozumné míře, aby mi zbyl alespoň jeden večer v měsíci na něco jiného. Když vyjdou dva, jsem ještě radši.

Kam chodíte nejraději?
Zábradlí, Činoherák, Divadlo v Dlouhé… teď taky mažu dluhy a chodím na Jirku Havelku, který mi nedávno vyčetl, že jsem neviděla jeho představení, zatímco on moje ano.

A na kolegy do Dejvického divadla?
No samozřejmě.

I opakovaně?
Opakovaně ne. Nejsem člověk, který má potřebu se na něco dívat znova a znova. A navíc mám jen ten jeden večer v měsíci… I když teď bych se chtěla jít ještě jednou podívat na Bratry Karamazovy, po tom filmu se mi to zase otevřelo a ráda bych je viděla celé. Jenže mám doma malé dítě a přijde mi jako rouhání si ho neužít.

Berete s sebou syna do divadla?
Jenom na pohádky. I když zrovna minulý týden jsem neměla žádné hlídání, takže jsem ho musela vzít s sebou na představení. Viděl poslední třetinu Černé díry, moc se mu to líbilo a vášnivě tleskal.

VLADIMÍR MIKULKA



Simonu Babčákovou jsem poprvé zaregistroval kdysi dávno po jednom z představení Vizity ve Zlíně. Ani už nevím přesně, v jaké sestavě jsme tehdy hráli, ale mám za to, že tam byl také Alan Vitouš a Petr Nikl. Z paměti se mi vynořují zvědavé zářící oči a nepřehlédnutelný nos. A velká energie. A jistá spřízněnost. A samostatnost. Sympa- tická drzost. Otevřenost i „tah na branku“. Ta dívka zářila. Naše další různá setkávání (ať už ve škole či v divadle) byla přirozeným pokračováním onoho společného tkaní, které započalo tehdy ve Zlíně. Občas se to stává. Od první chvíle jsou věci jasné a pak se to příliš nemění, i když drobné uzly či šmodrchance jsou nejen nezbytné, ale i přínosné. Člověk přece potřebuje své ego poznávat a identifikovat, aby se s ním mohl přestat ztotožňovat. Simonu sleduju vždy s radostí a se zájmem. Jenomže to se jí to hraje, když má takový dar. A přeju jí (jakož i každé bytosti), aby tomu daru dostála, aby neochvějně nacházela na své divoké cestě sebe sama. Protože když se to někomu daří, mají z toho ohromný prospěch i všichni ostatní. A abych nezapomněl, ta dívka jako jedna z mála dokáže skvěle hrát i chlapy. Kdo to vůbec je, tahleta Simona Babčáková, aha?!

JAROSLAV DUŠEK



SIMONA BABČÁKOVÁ
(21. 2. 1973)

Divadelní role (výběrově):

Městské divadlo Zlín:

Žebračka-Smrt – Krvavá svatba (1996)
Patnáct venkovských dívek – Její pastorkyňa (1996)

Zlínská škola umění
Prezidentky (1997)

Divadlo v Dlouhé Mylendonklová – Kouzelný vrch (1997)
Klekánice – Malá čarodějnice (1998)

Klicperovo divadlo Hradec Králové
Goneril – Král Lear (1998)
Cizí kněžna – Rusalka (1998)
Ilona Czáková – Švédský stůl (1999)
Viola – Večer tříkrálový (1999)
Strouhalka – Maryša (1999)
Vilma – Pokoušení (1999)
Guildenstern – Hamlet (2000)
Lída – Divadlo jako mor čili Fanda vs. Herečky (2000)
Ze života obludného hmyzu (2001)
Nataša – Tři sestry (2001)
Mefistofeles – Faust (2001)

Letní shakespearovské slavnosti
Rosalina – Marná lásky snaha (2001)

Dejvické divadlo
Anfisa – Tři sestry (2002)
Knoblochová – Sirup (2002)
3. dáma, 3. chlapec – Kouzelná flétna (2003)
Eunice – Tramvaj do stanice Touha (2003)
Sekec mazec (2004)
Tamara – Love Story (2006)
Baronessa – Spříznění volbou (2006)
Pumpařka – Černá díra (2007)
Anabella, Margaret, Pamela – 39 stupňů (2008)

Filmové role

Simona B. – Nuda v Brně (2003)
Prodavačka – Choking Hazard (2004)
Nestyda (2008)
Lucie – Děti noci (2008)
Kájova manželka – U mě dobrý (2008)

ROZHODLA SE ZÍSKAT ŘIDIČSKÝ PRŮKAZ, ABY MOHLA ZACHRAŇOVAT SIROTKY V AFRICE.
OPRAVDU USEDNOUT ZA VOLANT JI ALE DONUTIL AŽ JEJÍ, TEHDY JEŠTĚ NENAROZENÝ,
SYN ALBERT. SAMA O SOBĚ ŘÍKÁ: „KROMĚ TOHO, ŽE JSEM PŘESTALA KOUŘIT,
JE JEDNO Z MÝCH NEJVĚTŠÍCH VÍTĚZSTVÍ V ŽIVOTĚ TO, ŽE ŘÍDÍM AUTO.“

Toto je rozhovor pro motoristický časopis. Proto
začnu obligátní otázkou: jaký je váš vztah k motorismu?
Pravidla silničního provozu pro mne bývala jakousi
naprosto nesrozumitelnou řečí. Když jsem třeba jela
na kole a přijela jsem na nějakou složitější křižovatku,
raději jsem ji přešla po přechodu. A to bylo v Šumperku.
Také se mi pletla pravá a levá. Věděla jsem, že já řidičem
nikdy nebudu. A dneska řídím auto po Praze.
A vrchol všeho je, že mě to strašně baví. Teď, paradoxně,
zažívám za volantem chvíle největšího vnitřního klidu
a míru a i takové extáze, nebo štěstí. Jedu, svítí sluníčko,
poslouchám si muzičku, dítě vzadu spí, a jsem
na cestě. On the road. To je největší štěstí.

Řízením auta se odreagováváte?
Vlastně ano. Dříve mě to stresovalo a motorismus
jsem odsuzovala. Jedna z mých kamarádek mi
vyprávěla, že když je rozčílená, sedne do auta a jezdí.
Třeba jenom po okruhu, ale jezdí. Říkala jsem si
jak je povrchní a neekologická. Na mě to ale vlastně
také funguje. Řízení auta mě uklidňuje. Je to relaxační
záležitost.

Řídit jste začala hned v osmnácti letech?
To rozhodně ne. Já jsem si udělala řidičák v rámci
svého rozhodnutí, že se pojedu do Afriky starat o sirotky.
Říkala jsem si, že se musím naučit ovládat
auto, kdybych tam v nějaké situaci musela někoho
přepravovat přes buš do nemocnice (smích). Řidičák
jsem si udělala, ale neřídila jsem. Pak, když jsem byla těhotná,
bylo mi jasné, že budu potřebovat řídit
a že s dítětem už se budu bát začínat. Došlo mi,
že mám poslední šanci. A začala jsem řídit, ale vždycky
jsem jela s někým kdo mě kontroloval a říkal mi,
co mám dělat. Postupně jsem získávala odvahu a ztrácela
strach.

Vy vlastníte Volvo 940. Očekával bych, že nesmělý
řidič si spíše pořídí menší auto.
Já jsem ale začala v Seatu Ibize. S tou jsem také
měla první bouračku, kterou jsem sama vyrobila
(smích). Vlastním zaviněním, tedy spíše zbytečnou panikou.
Jela jsem z Flory na Olšanské náměstí z kopce
dolů po mokrých kostkách a prudce jsem přibrzdila.
Auto dostalo takový lehký smyčíček. Místo abych
pustila brzdu, udělala jsem v panice pravý opak. Napálila
jsem to do zaparkovaného auta. Nikde nic nejelo,
nikde nikdo, a já jsem vyrobila autonehodu. Úplně
z nuly. Albertovi byly tři měsíce. Asi tak půlminuty
plakal a potom zase spal dál.

A pak jste se rozhodla pořídit si větší auto, abyste
se cítila bezpečněji?
Přesně tak. Proto jsem si pořídila Volvo. Díky tomu
dlouhému Volvu jsem se naučila i báječně parkovat.
Teď zaparkuji na milimetry kdekoli úplně skvěle.
Vždycky se pochválím jak jsem výborná a Albert mi kontroluje
ty centimetry. A někdy mě taky pochválí.

Dnes už byste o sobě řekla, že jste si za volantem
jistá?
Řekla bych, že jo. Neříkám, že jsem bravurní řidička.
Já si to vše tak pojímám po svém. I ta pravidla si trošičku
někdy upravím. Jak se mi to hodí.

Protože se obecně nechcete nechat svazovat
pravidly?
No, spíše nejsem schopná některá zvládnout. Když
se někam nesmí odbočit, ale z vnějšku tomu nic nebrání.
Jenom ta značka, která pro mě nemá žádnou logiku.
A já nevím, kudy bych se tam dostala jinudy, protože
to tam třeba neznám. Pak to pravidlo prostě
nezvládnu dodržet. Na to nemám.

Míváte časté kolize s policií?
Ani ne. Ale měla jsem jednu výbornou. Profičela jsem
křižovatku v takovém tom přecvaku z oranžové na
červenou. Auto, které zůstalo za mnou, byli policajti,
kteří mě na příštích světlech samozřejmě v klidu dojeli.
Ten policista byl dokonce i velice hezký chlapík.
Takovým laskavým, omluvným tónem mi vysvětlil, že
můj přestupek je natočený na kameru – na I.P. Pavlova
na magistrále jsou kamery všude – a omluvil se
mi za to, že budu muset zaplatit pokutu. Zaplatila jsem
velice ochotně. Věděla jsem, že to byl můj průšvih, a že
jsem to fakt přehnala. Protože na něčem se domluvit
musíme a jestli něco platí, tak je to červená.

Máte ještě všechny body?
To netuším. Nemám o tom přehled. Je mi to jedno.
Dvanáct já prostě nevyčerpám. Já nejezdím divoce,
jezdím soudně. Nejen kvůli dítěti, ale vůbec. Rychlá
jízda mě nevzrušuje, naopak mě děsí.

Jaká jsou hlavní kritéria, podle kterých si vybíráte
auto?
Aby bylo na plyn, protože mě ekologie trápí. Aby
bylo bezpečné. A abych ho měla i s automechanikem.
Volvo jsem koupila přímo od kluka, který se mi
o něj zároveň stará a já vím, že to auto je v pořádku.
Důležitá je jistota, že jdu na nějakou opravu a nikdo
mě nenatáhne. Protože já vůbec nevím co tomu autu
je a kolik to normálně stojí.

Co si umíte na autě opravit?
Já umím akorát doplnit olej. Doplnit tekutiny a zkontrolovat
je. Pak umím báječně zastavit někoho, kdo mi
pomůže. V tom jsem dobrá. (smích)

V jakých divadlech vás mohou v současné době
čtenáři vidět?
V Dejvickém divadle, což je moje domovská scéna.
V Činoherním klubu hostuji v představení Hrdina západu.
A potom občas improvizuji v NoD, v divadle ROXY.

Nyní připravujete do Dejvického divadla vlastní
představení.
Ano, snažím se realizovat svůj první autorský projekt.
Mým ideálem je, že by určitý děj byl pevný a provedení
by bylo improvizované. Ale až tím procesem se
ukáže, jestli to je nebo není reálné. To prostě člověk
zjistí až praxí.

A kdo v tom představení bude vystupovat?
Hraji v tom já, Anička Polívková, Johanka Švarcová
a Lucie Roznětínská.

Většina čtenářů si vás asi spojuje především s výraznou
rolí barmanky v sitcomu Comeback. Těší vás
ta role?
Já miluji sitcom a vždycky jsem toužila být sitcomovou
herečkou. Comeback je můj splněný sen. Klidně
budu hrát v dalších českých sitcomech a klidně na
jiných televizních stanicích než je TV Nova. Nejsem novácký
vazal.

Byla byste ochotná nastoupit do jakéhokoli jiného
seriálu?
Já to beru tak, že jsem prostě herečka a mojí prací
je hrát. A druhá věc je, že pražský nájem se neptá.
Takže Comeback je věc, která mě baví a je to moje
srdeční záležitost. Dělám to fakt s velkou radostí.
A ten seriál bych brala prostě jako práci. Jako job.
Já tomu říkám brigádky.

Připravil Lukáš Průdek
Foto Tereza Pletichová

 

(časopis Setkání, Motoristický magazín dobré pohody)